Od začátku roku 2017 vstoupila v účinnost novela zákona, podle níž musí všichni výrobci elektřiny z podporovaných zdrojů měřit tzv. technologickou vlastní spotřebu. Splnění této povinnosti naráží na řadu technických i výkladových otázek.

Z povinnosti měřit technologickou vlastní spotřebu existují pouze dvě paušální výjimky – netýká se výroben, kde měření veškeré vyrobené elektřiny, na níž je nárokována podpora, zajišťuje svým obchodním měřením provozovatel distribuční soustavy (typicky v režimu výkupních cen). Netýká se ani výroben s výkonem do 10 kWe včetně.

Všichni ostatní výrobci se musí nějak s touto novou povinností vypořádat. Jde zejména o výrobce v režimu zelených bonusů, kteří část své vlastní vyrobené elektřiny spotřebují. Zde je třeba jen myslet na to, že elektřina spotřebovaná výrobcem pro jiné účely než technologické, podléhá jako tzv. ostatní vlastní spotřeba dani z elektřiny, pokud má výrobna instalovaný výkon vyšší než 30 kW.

Dále se nová povinnost týká i výrobců v režimu výkupních cen, kteří mají umístěn elektroměr provozovatele distribuční soustavy před posledním článkem v řetězci jednotlivých zařízení výrobny, kterým bývá zvyšovací transformátor (tedy na jeho NN straně).

Proč se technologická vlastní spotřeba měří?

Technologickou vlastní spotřebou se rozumí elektřina, která je nezbytná k udržení procesu výroby a dále též ztráty, k nimž dochází na vedení a zařízení výrobny před předávacím místem. Je logické, aby na tuto elektřinu, vyrobenou sice z podporovaných zdrojů, ale spotřebovanou při samotném procesu výroby nebo jako ztráty, nebyla uplatňována podpora ve formě výkupní cen či zelených bonusů. Z toho důvodu zákon obsahuje požadavek odečítat technologickou vlastní spotřebu o objemu vyrobené elektřiny, na kterou je nárokována podpora. Aby bylo co odečítat, musí se nejprve naměřit. Tento na první pohled logický požadavek se však zvrhl v byrokratické martýrium, v jehož důsledku hrozí mnoha výrobcům pokuta ze strany ERÚ.

Co je technologická vlastní spotřeba?

První kámen úrazu spočívá v tom, že není přesně definováno, co vše lze považovat za technologickou vlastní spotřebu. Složitější je její určení zejména v případe FVE, které z principu svého fungování žádnou zásadní technologickou vlastní spotřebu nemají. Pak se někdy ze strany kontrolních orgánů účelově hledá, co vše by mohlo být za technologickou vlastní spotřebu považováno a objevují se názory, že jde i o spotřebu zabezpečovacího zařízení, pokud jsou kamery používány k dohledu nad funkčností FVE.  Ve všech případech jsou však technologickou vlastní spotřebou ztráty na zvyšovacích transformátorech a na vnitřních rozhodech výrobny, protože to zákon výslovně stanovuje.

Spotřeba výrobce, která nesouvisí s udržením výrobního procesu elektřiny či tepla, se označuje jako ostatní vlastní spotřeba. Typicky jde o spotřebu objektu, na němž je umístěna FVE, nebo o technologické provozy nesouvisející přímo s výrobou elektřiny, umístěné ve stejném odběrném/předávacím místě.

Zmatečná je pak i praxe ze strany Operátora trhu, který vyžaduje ve výkazech vyplnění hodnoty technologické vlastní spotřeby i u výroben, které mají některou s výše uvedených výjimek a měřit ji nemusí.

Jak technologickou vlastní spotřebu měřit?

Obecně platí, že nejjednodušším způsobem, jak změřit množství elektřiny pro technologickou vlastní spotřebu, je naměřit podružným elektroměrem ostatní vlastní spotřebu a rozdíl mezi celkovou výrobou elektřiny (naměřenou „na svorkách generátoru“) a ostatní vlastní spotřebou, spolu s elektřinou dodanou přes obchodní měření do distribuční soustavy, tvoří technologickou vlastní spotřebu, která se vykáže v měsíčních výkazech Operátora trhu. Toto doporučení má dvě trhliny.

Zaprvé neřeší technologickou vlastní spotřebu, která nebyla kryta výrobou, ale bylo nutné kvůli ní nakoupit odebrat elektřinu z elektrizační soustavy. I toto množství elektřiny musí být odečteno jako technologická vlastní spotřeba od nárokované podpory. Technicky však může být obtížné v praxi odlišit elektřinu odebranou z distribuční soustavy a použitou pro technologickou nebo ostatní vlastní spotřebu. Pokud je možné měřit podružným elektroměrem zvlášť elektřinu odebranou pro ostatní vlastní spotřebu (osvětlení areálu, EZS, spotřeba jiných technologických provozů navázaných na jedno odběrné místo), pak je technologickou vlastní spotřebou rozdíl mezi celkovým množstvím odebrané elektřiny a naměřenou ostatní vlastní spotřebou. Tam, kde to technicky možné není, jsou pouze dvě možnosti. Buď celé množství odebrané elektřiny vykázat jako technologickou vlastní spotřebu, nebo naopak nevykazovat touto formou nic. Záleží vždy na posouzení konkrétního případu, která z obou možností odpovídá zákonu.

Druhá trhlina se týká výroben, které dodávají vyrobenou elektřinu do VN a součástí výrobny jsou tedy zvyšovací transformátory, avšak elektroměr provozovatele distribuční soustavy je umístěn na NN straně tohoto transformátoru. Nárokuje-li se podpora na množství elektřiny naměřené tímto transformátorem, pak je zřejmé, že nejsou odečteny ztráty zvyšovacího transformátoru, které zákon výslovně považuje za technologickou vlastní spotřebu. Jak tuto situaci řešit? Ve většině případů by bylo velmi nákladné upravovat měření tak, že by provozovatel distribuční soustavy přesunul svůj elektroměr na VN stranu zvyšovacího transformátoru. Nabízí se pokračovat v dosavadním způsobu stanovení ztrát – výpočtem na základě hodnot předložených provozovatelem distribuční soustavy, byť tuto možnost zákon výslovně nepředpokládá. Energetický regulační úřad však ve svém stanovisku z jara letošního roku připustil možnost, že v odůvodněných případech se spokojí se stanovením ztrát transformátoru jako technologické vlastní spotřeby výpočtem.

Protože je měření a vykazování technologické vlastní spotřeby oblastí poměrně komplikovanou, jak vyplývá z výše uvedeného, měli by se výrobci připravit na případné kontroly ze strany ERÚ. Ty běžně probíhají a jsou často zaměřené právě na technologickou vlastní spotřebu. V minulých letech se týkaly téměř výhradně odpočtu ztrát na zvyšovacích transformátorech, to ovšem nemusí v současné době platit –  kontrolní pravomoc přešla ze SEI na ERÚ, čili kontroly vykonává jiný úřad. Situaci bedlivě sledujeme a nabízíme klientům právní asistenci při probíhajících kontrolách.