Ministerstvo životního prostředí v těchto dnech dokončuje ambiciózní úkol - vytipovat území vhodná pro větrné a solární elektrárny, kde tak říkajíc není co chránit. Tedy území, kde hodnoty krajinného rázu, ochrany živočichů a rostlin, ale i památkové péče, nebo třeba pravidla leteckého provozu nebrání realizace těchto zdrojů.

Proč to dělá? Nejde jen o to, že to budou muset udělat všechny členské státy Unie. Jde hlavně o to, že v takto vytipovaných územích by měl být zjednodušený a zrychlený proces povolování výroben z obnovitelných zdrojů. V České republice by z takového opatření měla těžit hlavně větrná energetika, protože povolovací proces větrné elektrárny trvá dnes 10-15 let. Oproti tomu připravovaná směrnice říká, že by povolení stavby mělo trvat maximálně rok. A to je skutečně obrovský úkol.

Co to bude znamenat? Především se připravme na diskusi, jaké zbytné části povolovacího procesu se ve vhodných územích zbavíme. Je nutné dělat EIA? A je nutné dělat biologické hodnocení? A žádat o výjimky z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů, když žádné extrémně vzácné by se již ve vhodném území nacházet neměly?

A zejména: bude extrémně důležité vysvětlit úředníkům a veřejnosti, že to neznamená, že obnovitelné zdroje nebudou vznikat mimo vytipované vhodné plochy. Měly by a budou, jen nebudou těžit ze zvýhodněných podmínek a zjednodušených povolovacích procesů. Hrozí totiž klasická dezinterpretace každého takového dobrého záměru: když máte stanovené vhodné plochy, běžte si stavět tam, u nás vám to nepovolíme.