Poslední novela energetického zákona, účinná od ledna letošního roku, nenápadným způsobem pozměnila formulaci jednoho z práv výrobce elektřiny, zakotveného v § 23 odst. 1 energetického zákona. Nově platí, že výrobce může dodávat spotřebiteli elektřinu bez licence pro obchod nejen prostřednictvím distribuční soustavy, ale i přímým vedením.  A protože přímým vedením může být i vedení elektřiny, připojené sice k distribuční soustavě, ale vlastněné samotným výrobcem elektřiny, po němž se uskutečňuje dodávka zabezpečující přímé zásobování vlastních provozoven výrobce nebo jeho zákazníků, rozšiřují se dosti podstatně možnosti výrobce prodávat jím vyrobenou elektřinu spotřebitelům bez distribučních poplatků a dalších regulovaných složek elektřiny.

Vhodným příkladem může být kancelářský nebo bytový dům, jehož majitel má v plánu nainstalovat na jeho střechu solární elektrárnu a vyrobenou elektřinu prodávat přímo vlastníkům nebo nájemcům bytových jednotek či kanceláří. Pro nájemce se může jednat o výhodné řešení, pokud za takto dodanou elektřinu zaplatí méně než za elektřinu ze sítě. Takový plán ovšem nelze realizovat v případě, že každá bytová jednotka má elektroměr od provozovatele distribuční soustavy a svého vlastního dodavatele elektřiny. Pak je veškerá elektřina vyrobená v solární elektrárně dodávána obchodníkovi s elektřinou a ten ji může do jednotlivých bytů prodávat výhradně včetně distribučních a jiných poplatků. Zcela jiná situace nastane, pokud celý dům bude mít pouze jeden hlavní elektroměr provozovatele distribuční soustavy a jednotlivé byty či kanceláře už jen podružné měření pro rozúčtování dodané elektřiny. Pak dodávka elektřiny ze solární elektrárny do jednotek probíhá po vnitřních rozvodech domu za hlavním elektroměrem provozovatele distribuční soustavy. Tedy přímým vedením. Vlastník solární elektrárny může v takovém případě prodávat do jednotlivých bytů elektřinu za cenu dle vzájemné dohody. Protože nebude vlastní výroba pokrývat veškerou spotřebu objektu, nakupuje vlastník elektřinu pro celý objekt od obchodníka a jednotlivým bytům či kancelářím ji rozúčtovává dle spotřeby naměřené na podružných elektroměrech.  Tady spočívá jediný vážnější zádrhel celého modelu – vlastník solární elektrárny musí vytvořit mechanismus plateb od obyvatel jednotlivých bytů tak, aby veškerá elektřina odebraná od obchodníka z distribuční soustavy byla pouze přeúčtovávána za stejnou nákupní cenu, kdežto vlastní vyrobenou elektřinu může fakturovat za cenu jinou, dohodnutou. Takový mechanismus plateb by měl být zakotven ve vzájemné smlouvě mezi vlastníkem solární elektrárny a obyvateli bytů.

Nikoliv nepodstatnou okolností přímého prodeje elektřiny je, že se jedná o podnikání v energetice a vlastník solární elektrárny musí mít licenci pro výrobu elektřiny. Nelze tedy využít zjednodušené modely provozování výroben elektřiny s výkonem do 10 kW bez licence, které jinak novela energetického zákona rovněž umožnila.