V souvislosti s celosvětovým šířením koronavirové infekce COVID-19 dopadají omezení z toho vyplývající zvláště tvrdě rovněž na většinu podnikatelů a jimi provozované závody a živnosti. Kromě uplatňování nároků na vládní pomoc či kompenzace ze strany státu, vyvolává vzniklá situace nutnost posoudit i existující či zakládané smluvní vztahy, zejména z pohledu, zda jsou smlouvy a jejich plnění těmito nepředvídatelnými událostmi ovlivněny, a jak přistoupit k praktickému řešení těchto otázek v oblasti smluvního práva.

Asi nejzásadnější otázkou, se kterou se mohou podnikatelé v oblasti smluvního práva v souvislosti s pandemií COVID-19 setkat, je to, zda stávající pandemie může představovat tzv. vyšší moc (vis maior; force majeure event) a může vést k zániku povinností či odpovědnosti za plnění z již uzavřené smlouvy. Odpověď závisí přitom na obsahu úpravy těchto otázek v již uzavřené smlouvě a v případě, že ve smlouvě upraveny nejsou, na jejich řešení v rozhodných právních předpisech.

Zákonná právní úprava

České soukromé právo neobsahuje v občanském zákoníku („ObčZ“) ve všeobecných ustanoveních o závazcích výslovnou a explicitní úpravu tzv. vyšší moci.

Částečnou obdobu vyšší moci představuje tzv. okolnost vylučující odpovědnost (tzv. liberační důvod) pouze v úpravě povinnosti nahradit vzniklou škodu, když ustan. § 2913 odst. 2 ObčZ stanoví, že povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná, nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. V souvislosti s tímto zákonným ustanovením si je však třeba uvědomit, že toto ustanovení se vztahuje pouze na náhradu škody vzniklou porušením právní povinnosti, nikoliv obecně na samotné plnění sjednaných smluvních povinností.

Tuzemská zákonná právní úprava přitom navazuje na koncepci Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží, která umožňuje z důvodu uvedené překážky vyloučení odpovědnosti za škodu, když je však výslovně stanoveno, že to nebrání tomu, aby kterákoli ze stran vykonala jiné právo než nárok na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že šíření COVID -19 je celosvětovým problémem, platí uvedený závěr i pro mezinárodní koupě a prodej zboží, pokud je Vídeňská úmluva na příslušný vztah aplikovatelná.

Z uvedeného vyplývá, že i přes existenci oné mimořádné, nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky vzniklé nezávisle na vůli strany, kterou bezesporu může být i pandemie COVID-19, trvá dle zákonné úpravy povinnost stran plnit závazky ze samotné smlouvy, tj. např. dodat a převzít zboží, provést dílo, zaplatit cenu, když nezaniká ani případná povinnost platit úroky z prodlení v případě nesplnění smluvních povinností. Zákon tedy výslovně umožnuje zprostit se v důsledku pandemie pouze odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku porušení právní povinnosti, nikoliv vyhnout se plnění samotné povinnosti. Pouze v případě, že by tato překážka vedla k tzv. změně okolností tak podstatné, že by založila zvlášť hrubý nepoměr zvýhodňující jen jednu stranu, šlo by navíc uvažovat o aplikaci ustan. § 1764 a násl. ObčZ vedoucího k obnovení jednání o smlouvě, příp. opravňujícího žádat soud o obnovení rovnováhy mezi stranami změnou smlouvy nebo požadovat její zrušení.

Úprava vyšší moci ve smlouvě

Šanci na rozšíření vlivu překážky představující vyšší moc i na plnění samotných smluvních povinností tak představuje vzhledem k dispozitivnosti (možnosti odchýlení se od) zákonné úpravy sjednání speciální úpravy těchto otázek ve smlouvě.

Uzavřené smlouvy přitom často klauzuli o vyšší moci ve svém textu zařazenu skutečně mají, ač se lze v právní praxi v posledních letech setkat se zvětšujícím se počtem smluv, jež ustanovení o vyšší moci neobsahují. V prvé řadě je tedy třeba zjistit, zda konkrétní smlouva takové ustanovení obsahuje či nikoliv, a pokud ano, seznámit se s jeho obsahem, který může být formulován různým způsobem.

Smluvní klauzule o vyšší moci totiž často vychází a pouze kopíruje základní zákonnou definici předpokladů vylučujících odpovědnost u náhrady škody (tzv. liberační důvod) obsaženou v ustan. § 2913 odst. 2 ObčZ, resp. čl. 79 Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží (viz výše). Hlavní a zásadní rozdíl mezi zákonnou a smluvní úpravou však může spočívat právě v tom, že uvedená zákonná úprava vylučuje pouze odpovědnost za škodu (a nevede k modifikaci ohledně plnění samotných smluvních povinností stran), kdežto smluvní úprava k takové modifikaci vést může, a to ať již k úplnému zproštění plnění povinností ze smlouvy (např. povinnosti dodat zboží či zaplatit jeho cenu), nebo k jejich změně (např. pozastavení běhu lhůt pro plnění po dobu trvání důsledků vyšší moci).

V této souvislosti mohou vznikat výkladové a aplikační těžkosti v případě, že úprava vyšší moci ve smlouvě obsahuje formulaci o „vyloučení odpovědnosti“, a to právě vzhledem k tomu, že zákonná úprava v § 2913 odst. 2 ObčZ se týká „vyloučení odpovědnosti“ pouze jen u odpovědnosti za škodu. To jest, pokud smlouva toto zákonné ustanovení pouze slepě přebírá, nemusí právě z tohoto důvodu ani smluvní úprava vyšší moci dopadat na plnění samotných povinností ze smlouvy, ale pouze opět toliko na odpovědnost za škodu. Právně precizní naformulování ustanovení o vyšší moci ve smlouvě je proto z tohoto důvodu zcela zásadní.

Obecné smluvní ustanovení většinou za vyšší moc považuje působení překážky bránící povinné smluvní straně v řádném a včasném splnění její smluvní povinnosti, která nastala nezávisle na vůli povinné smluvní strany, a jež byla v době uzavření smlouvy nepředvídatelná, nepřekonatelná a není trvalá (pokud by se jednalo o překážkou trvalou, nemohlo by vůbec dojít ke splnění povinnosti a taková překážka by vedla k zániku závazku z důvodu dodatečné nemožnosti plnění).

Smluvní úprava často vychází z předpokladu, že přechodná překážka brání ve splnění pouze po určitou dobu, když však překážka odpadne, lze povinnost splnit a povinnost plnit se tak po odpadnutí překážky obnovuje. Vzhledem k dispozitivnosti smluvní úpravy, je však možné důsledky vyšší moci upravit i jakkoliv odchylně, včetně sjednání zániku všech či jen některých povinností ze smlouvy.

Smlouva přitom může rovněž obsahovat výčet konkrétních událostí, které se za vyšší moc považují, jako jsou např. živelní události (zemětřesení, záplavy, sopečné výbuchy), různé společenské události (války, revoluce, embarga, bojkot, devizová omezení) nebo právě i epidemie či pandemie. V případě konkrétního výčtu událostí vyšší moci ve smlouvě je přitom podstatné, zda jde o výčet taxativní (úplný) či demonstrativní (pouze příkladmý). V případě výčtu taxativního je třeba si uvědomit, že pokud např. epidemie či pandemie není v taxativním výčtu výslovně uvedena a nelze ji ani podřadit pod jinou ve smlouvě konkrétně uvedenou překážku, ustanovení o vyšší moci by se na ní v takovém případě nevztahovalo.

Rovněž je třeba vzít v úvahu, že ustanovení o vyšší moci není dle většiny smluvních úprav použitelné v případě, že ona překážka představující vyšší moc vznikla až v době prodlení povinné smluvní strany s plněním jejího závazku, nebo jde o překážku, kterou byla smluvní strana podle smlouvy povinna překonat. Pokud je překážka v době uzavírání smlouvy stranám známá nebo je v této době již předvídatelná, nebude rovněž zpravidla ustanovení o vyšší moci použitelné, samozřejmě pokud se strany ve smlouvě nedohodly jinak.

Závěrem

Pandemie COVID-19 může představovat tzv. vyšší moc. Pokud však není úprava vyšší moci a jejích důsledků (odchylně od zákonných pravidel) obsažena ve smlouvě, nezaniká v důsledku pandemie povinnost stran plnit povinnosti ze smlouvy, když tato překážka může vést pouze k vyloučení případné odpovědnosti stran za škodu, eventuálně představovat tzv. změnu okolností opravňující žádat druhou stranu o obnovení jednání o smlouvě, příp. i u soudu žádat o změnu smlouvy nebo o její zrušení.

Naopak v případě smluvní úpravy existuje de facto téměř absolutní smluvní volnost, tj. je pouze na smluvních stranách, zda, v jakém rozsahu a s jakými důsledky si vyšší moc ve smlouvě upraví.