V jednom z našich nedávných případů se nám podařilo dosáhnout velkého úspěchu – v zastoupení našeho klienta jsme v řízení před Nejvyšším správním soudem prolomili ustálenou judikaturu, dle které nebylo možné domáhat se zahájení řízení o odstranění nepovolené, a tedy nelegální stavby umístěné na sousedním, ale ani na vlastním, pozemku. Dle dosavadní judikatury (viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 117/2017-46) totiž platilo, že osoba dotčená sousední nelegální (hovorově „černou“) stavbou nemá veřejné subjektivní právo na to, aby bylo zahájeno správní řízení o odstranění stavby, neboť jde o řízení zahajované toliko z moci úřední a je tedy zcela v dispozici příslušného správního orgánu. Docházelo tak k absurdním situacím, kdy se odstranění nelegální stavby nemohl domáhat nejen vlastník sousedního pozemku, který byl stavbou přímo dotčen na svých právech, ale ani vlastník pozemku, na kterém byla stavba postavena, odmítl-li se stavební úřad touto záležitostí zabývat.

Jedinou možností osoby dotčené nelegální stavbou bylo podání podnětu ke stavebnímu úřadu, aby tzv. z moci úřední zahájil řízení o odstranění nelegální stavby. Pokud však stavební úřad řízení nezahájil, ať již z jakéhokoliv důvodu, např. proto, že dospěl k (mnohdy nesprávnému) závěru, že taková stavba nevyžaduje územní rozhodnutí ani stavební povolení, byly tím prostředky ochrany dotčené osoby v rovině veřejného práva vyčerpány. Civilní soud v občanskoprávním řízení pak nápravu tohoto stavu nemohl efektivně zjednávat, neboť ten posuzuje pouze občanskoprávní rovinu „neoprávněnosti“, nikoli veřejnoprávní rovinu „nepovolenosti“ z hlediska stavebního práva. Lze si rovněž jen obtížně představit, že by civilní soud měl řešit speciální otázky stavebního práva a přezkoumávat veřejnoprávní nepovolenost stavby.

Našemu klientovi, dotčenému nelegálními terénními úpravami sousedního golfového hřiště, přesahujícími dokonce i na jeho pozemek, tedy nezbylo, než se pokusit výše uvedenou nepříznivou judikaturu prolomit, a to žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v jeho nekonání. Žaloba byla nejdříve příslušným krajským soudem odmítnuta s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které nelze dovodit existenci veřejného subjektivního práva na zahájení řízení o odstranění stavby. Proti tomuto rozsudku jsme však jménem klienta podali kasační stížnost.

Šestý senát Nejvyššího správního soudu ovšem přistoupil na naši argumentaci ohledně namítané nepřijatelné mezery v právním řádu, která znemožňovala dotčeným osobám domoci se soudní ochrany v případech, kdy stavební úřady (mnohdy úmyslně) tolerují stavby či terénní úpravy provedené bez příslušných zákonem vyžadovaných povolení. Vědom si však ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, postoupil věc v souladu s § 17 s. ř. s. k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, neboť dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se následně ve svém rozsudku č.j. 6 As 108/2019 – 39 od mnohaleté ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu odklonil, potvrdil právní názor šestého senátu a zcela vyhověl naší kasační stížnosti.[1] Rozšířený senát tak ve svém rozsudku konečně připustil možnost dotčených osob domáhat se odstranění nelegální stavby, když uvedl, že „ten, kdo tvrdí, že je dotčen na svém hmotném právu faktickou nečinností stavebního úřadu, který v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona nezahájil řízení o odstranění nepovolené stavby (nepovolené terénní úpravy), se může bránit proti takové faktické nečinnosti správního orgánu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 násl. s. ř. s.). Vyhoví-li soud takové žalobě, určí, že nezahájení řízení z moci úřední je nezákonným zásahem a současně přikáže stavebnímu úřadu zahájit řízení podle § 129 odst. 2 stavebního zákona.

Současně určil následující podmínky, kterými je možnost úspěšně se domáhat zahájení řízení o odstranění stavby prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podmíněna, a to:

1)     předchozí podání podnětu dle § 42 správního řádu k zahájení správního řízení správnímu orgánu (stavebnímu úřadu), z něhož se správní orgán dozví nejen o nezákonnosti, ale rovněž o tom, že právě (budoucí) žalobce se cítí zkrácen na svých právech protiprávním stavem, k jehož odstranění je povolán správní orgán;

2)     předchozí uplatnění podnětu k opatření proti nečinnosti nadřízenému správnímu orgánu dle § 80 odst. 2 správního řádu.

Aktivně legitimován k podání žaloby je pak pouze ten, kdo tvrdí myslitelné dotčení své právní sféry nezahájením řízení z moci úřední. Rozšířený senát současně dodává, že je-li zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, původci či jiným okolnostem „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky v § 82 s. ř. s., i kdyby byla všechna tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající v myslitelném tvrzení nezákonného zásahu. Soud by měl rovněž posoudit, zda nejde o zneužití práva, o které půjde typicky v situacích, kdy žalobce po dlouhou dobu pokojně akceptoval stav, jehož nápravy se nyní domáhá.

Nejvyšší správní soud tedy konečně umožnil dotčeným osobám efektivně se domáhat odstranění cizích staveb zřízených bez příslušných povolení a vyplnil tak dosavadní, odbornou veřejností mnohokrát diskutovanou, nepřípustnou mezeru v právním řádu.

Současně ale stanovil výčet podmínek, které je před podáním zásahové žaloby splnit. V rámci jejich stanovení také nastínil, že případy, kdy žalobce dlouhodobě akceptoval tento protiprávní stav, budou posuzovány jako zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Ačkoliv tedy doposud ustálená judikatura neumožňovala dotčeným osobám domáhat se zahájení řízení o odstranění stavby, bude žaloba v případech, kdy takový protiprávní stav (existence nelegální stavby) trvá po dlouhou dobu, pravděpodobně odmítnuta.

Toto „prolomení“ ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, kterým bylo dosaženo uznání veřejného subjektivního práva dotčených osob domáhat se zjednání nápravy v případech nelegálních staveb na sousedních, ale i vlastních pozemcích, v praxi často tolerovaných ze strany stavebních úřadů, je však v každém případě velice vítanou změnou a naše advokátní kancelář se těší z toho, že se mohla na tomto pozitivním judikatorním vývoji podílet.